1. zpráva z terénu:
Je 16:35, sobota. FAKT větrno, ale jinak klídek, pohoda, místy tabáček.
No – prostě je to zase tady. Přehlídka místních i přespolních bláznů, kteří si přijeli zazávodit, pobavit se, zažít hecování soupeřů a ostatní doprovodné srandičky, které ke koloběžkám tradičně patří.
Teamů je 23, to je určitě povzbudivé. Je to důkaz toho, že je dost těch, kteří si červen bez 24-hodinového trhání si nohou neumí představit.
Dopolední budování městečka proběhlo poklidně. Tradiční stavba stanů a altánů s plachtami naruby, tyčkami opačně a navíc komplikované větříkem, o kterém jsme marně přemýšleli,kam ho na stupnici rychlosti zařadit. No prostě – strýček Fido by si liboval.
Po úvodním běhu se nám závodní chumel plánovaně roztrhal, což s povděkem kvitovala zejména obsluha počítače. (fotografové už méně)
Zvláštností letoška je vysoký výskyt sólo závdníků (6) ve věkovém rozptylu od 17. let až do „no fakt dobrý. Klobouk dolů“.
Počet zraněných rychle přibývá a záchranná služba zastoupená dvěma kráskami se fakt nenudí.
Byl zaznamenán i případ upadlého kola a jiné úžasné defekty.
2. zpráva ze zákulisí:
Reportáž psaná pod dojmy některých originálních hlášek:
- „Já už tohle kolo asi nedojedu, to příští, možná“.
- „Hele, to musíš fakt furt šlapat, protože jak toho jen na chvilku necháš, normálně se to zastaví…“
- „Ségra“ (mluví starší sourozenec k mladšímu (3 roky), „Dej mi pití.“
Sestra: „Nedám. Moje to je! A budu žvát!“
Nedal na setřiny hrozby, zabavil láhev a sestra splnila své výhružky. Takovej řev se fakt neslyší.
Je kousek po 20. hodině. I závodník pracující pro reklamu na zubní pastu už má poněkud sveřepý úsměv. Ale povinost vůči sponzorovi je zavazující. Zubí se na nás dál a my ve stanu samozřejmě nevíme, jestli ho hned po průjezdu cílem nevypne….)
Téměř u všech stanů se vyměnili zásobovači. Pobíhají s báječnými balíčky, ale k nám do velitelského stanu nikdo nepřinesl ANI JEDEN ŘÍZEK!!!!
To je dneska mládež.
Proběhlo několikanásobné čištění trati od střepů, hroudiček a podobného sajrajtu. Ve skopečku byli naší sekretářkou Martinem ukázněni smradi, kteří házeli po závodnících šišky. Je to od nich nejen nehezké, ale i nesportovní, že?
Od bufetu to vóóóóóńííííííí, klobásky žůžové.
Pochvala panu vedoucímu.
V noci dojde i na groček.
3. noční zpráva:
Je kousek před hodinou duchů. Humor zatím panuje téměř ve všech usedlostech. Jsme prostě nezmaři.
Ježek na trati, kočka na trati, můra v oku, chroust ve vlasech (ale, že jich letos bylo!!!),
feťák ve křoví – prostě klasická noční oživení závodu.
Jediný dětský team dojíždí poslední kola a brzy se začnou háďata chystat do vyhřátých spacáčků na vyhřátých parketách v teploučké tělocvičně – kurňa, ale, že mi je zima!!
Náhodně procházející psík se nám zamotal do stanového špagátu a málem nám lehce přikryl stan.
Závodníci vypadají jako bludičky díky různorodým lampičkám na svých závodních strojích a hlásí svá čísla obsluze počítače. Někdo ochotně, jiný otráveně a někdo raději vůbec. Občas je i slyšíme. A občas jim i rozumíme.
Intermezzo I:01:30
Vichr z hor, který se večer utišil, se zase objevil a je to strašlivý vichr z hor, co bere i Babákovic chalupu.
„Chudák Babák, tolik se nadřel.“/Cimrman/
Retro dopoledne:
Požádali jsme naši sekretářku Martina o kávičku.
I přinesla sekretářka do hlavního stanu plynový vařič, naleštěnou nerezovou konvici a jala se vařit.
Po 5 minutách otrávila ovzduší stanu jedovatým plynem a divila se, že pořadatelé houfně opouštějí základnu.
Po 30 minutách se začali nedočkavci dožadovat očekávaného moku a tehdy se zjistilo, že na plaménku chcípáčku se to FAKT NEUVAŘÍ.
No, musela přijít blbá ženská a zapálit druhý hořák. Voheň jak na olympiádě – a kafe bylo hnedle.
Intermezzo II:
Těsně před půlnocí se objevilo v cíli dětské družstvo v doprovodu odpovědné osoby – jak jinak než naší sekretářky Martina.
Dítě zblblé pozdní hodinou a poslušně dbající pokynů pořadatelů, zahlásilo 96 (číslo svého teamu).
„69, ty troubo“, opravuje ho Martin.
Dóóóbréééé ráno nohy!
Jsou 04:00
- Oči zalepené u těch, kdo se vykutáleli z kanafasového spacáčku.
- oči zalepené u těch, jejichž spací řada teprve přijde.
- oči zalepené u těch, kteří jsou v mezispacím stádiu.
V parku zazněla ranní symfonie ptactva nebeského. Nádherně něžná kombinace tónů, trylků a akordů.
Bože, vždyť ty ptáci řvou jako KRÁÁÁVY.
Toužíme po čaji, kávičce, no a sekretářka je v čudu!
Asi někde chrápe.
Ta se ale má.
4. doplední zpráva: 09:30
Sluníčko, ach sluníčko. Kruci – ten pupenec ale svítí fest….. 🙁
Konečně sundáváme naše módní variace = loupáme cibule, které jsou i letos velmi módní.
I vítr už je rozumnější. Babák může být bez obav, jeho nemovitost nedojde úhony. /Cimrman/
Tělocvična, ve které část z nás trávila několik málo přidělených chvilek spánku, se změnila v jedovou chýši.
Smrádek z ní se linoucí je cítit ještě daleko před odpočívadlem – to víte botičky, prdíky….
Máme tak dvě hodinky do konce a z tváří zmizely všechny otlaky od spacákových zipů, karimatek i kariotců a vrací se tam úsměvy.
Odteď už jezdí sveřepí šakali, vysmátí blázni, vytlemení borci a decentně se usmívající mladé dámy..
Na trať se vrátila i naše reklama na zubní pastu, hned zpytujeme svědomí ohledně ranní hygieny.
Naše sekretářka se vykvajzla na mytí nádobí. Bylo jí odhlasováno odebrání osobního ohodnocení.
Intermezzo III:
Jedinečný sólový jezdec Radek Š. upozorňuje na svůj průjezd cílovou čarou stisknutím žluté gumové pískací kačenky na řidítkách.
Je mazanej. Kdejaké dítě píská v parku kdečím a obsluha počítače hned hledá zmiňovaného R.Š. u cílové pásky, aby mu zaznamenali průjezd.
Jak nezodpovědné a vyčůrané.
Zpráva téměř konečná: 11:30
Klasická atmosféra před koncem závodu – neuvěřitelně šťastné úsměvy, kamarádi, rodina, sdělovací prostředky, poslední podpisy organizátorů na ještě prázdných diplomech….
Hloučky kolem cíle signalizují, že za chvíli bude FAKT KONEC a že jsme to letos zase nějak přečkali, neumřeli a dokázali to sobě i ostatním.
No nejsme žádný Béčka, o tom není pochyb.
Jdu si sednout na kapitánskou počítačovou židli. Cíl si nenechám vzít.
Je to úžasný pocit zmáčknout každému to jeho poslední kolo a vidět tu celou bandu nadšenců podél trati.
Jen nemůžu tleskat ani křičet.
Naopak musím dobře poslouchat svou kámošku, která mi dělala celý závod nápovědu a se kterou jsme se na židli nápovědy a „mačkačky“ čísel střídaly.
Taky máme všichni oči jako škvíry, jsme nevyspalí, vykoukaní, unavení, ale šťastní,
protože se nikomu nic vážného nestalo, počasí se vydařilo….
Tak já tedy jdu.
A na vyhlášení vítězů už křičet budu, teď už můžu!
Zpráva úplně poslední
Tak je opravdu konec.
Stany zmizely, neuvěřitelné hlášky, smích a středověké kletby závodníků utichly.
Zůstaly jen prapodivné geometrické tvary vytlačené do trávy.
A znovu obvyklé nedělní ticho v parku.
Pryč už jsou plakátky nalepené na stromech i výstražné igelitové pásky.
Důchodci venčí pejsky.
Malé děti jezdí na koloběžkách a u cílové čáry samovolně přidávají. Asi se nakazily nebo nám roste konkurence.
Díky a obdiv patří úplně všem.
- Závodníkům za jejich neuvěřitelné výkony, jedinému dětskému družstvu za kolektivního sportovního ducha a nadšení, závodníkům jednotlivcům za odvahu vlézt na to bez kámošů.
- Záchranářkám na ochotu a vlídné slovo.
- Naší sekretářce Martinovi za neuvěřitelnou péči o nás pořadatele
(uvažujeme o prodloužení pracovní smlouvy) - Všem těm lidičkám okolo, kteří pro ten závod udělali cokoliv. Třeba se jen dobře bavili.
- No a určitě patří dík i gymnáziu, bez kterého by nebyl tolik potřebný azyl.
„Zánět těla“ pomine, modřiny vyblednou, strupy se oloupou.
Zůstanou vzpomínky na 13. ročník, který byl podle mínění mnohých fakt fajn.
A tak se ptám: Dáte si to naše „trhni si nohou“ příští rok s námi zas?
Zapsal špión „M“
0 komentářů